Přiznám se, že tentokrát budu přistupovat k tématu vydání spíše laicky. Alespoň co se slepiček týče. Nejsem žádný odborně vzdělaný chovatel, tedy můžu sdílet jen můj subjektivní pohled a zkušenosti. Ale na začátek přeci jen trochu systematiky a něco o jejich původu.

Kur domácí patří do řádu hrabavých, který zaobjímá 5 čeledí, 70 rodů a asi 250 druhů. Nejdůležitější, nejpočetnější a nejrozšířenější je čeleď bažantovitých, kam spadá i druh kura domácího. Prapůvod má zřejmě v divokém Bankivakuru (Gallus gallus), jehož domovinou je jižní Asie (Indie, Korejský poloostrov). Podle archeologických nálezů se dá usuzovat, že už 6 tisíc let před Kristem byla v Asii tato zvířata domestikována. Původně jen k rituálním účelům nebo pro kohoutí zápasy. Postupně se tato zvířata rozšiřovala do západní Asie a na Blízký východ (cca 3000 let před Kristem) . Ve východním středomoří (asi 2300 před Kristem) už se z archeologických nálezů dá usuzovat, že byla držena i jako užitková zvířata pro jejich maso a snášku vajec. Asi v devátém až v osmém století před Kristem pak dorazila do Evropy. Vytlačila tak postupně i rozsáhlejší chovy prasat. Kur spotřebuje méně vody, je jednodušší pro transport a jeho vejce jsou plnohodnotným zdrojem bílkovin. Jak je vidět, trvalo celkem dlouho, než se slepičí vejce a maso dostalo i na náš jídelníček. A z pohleddu dnešních problémů to bylo určitě správně. Zbrklá konzumace něčeho nového-exotického, čemuž se v globalizované době snad ani vyhnout nedá je nerozum. Vše nahrává spíše regionálnímu stravování. Nejlépe jez to, co vyroste nebo je chováno v tvém blízkém okolí. Dnes je moderní říkat, že jde o trvale udržitelný rozvoj.

Číst dál...