Občasník
Nebeská mana slepičí
Když jsem přemýšlela o čem bude příští vydání Občasníku, padla moje volba na novinku v našem malém hospodářství. Bylo to ještě hluboko v době předkoronové a o to víc mi přijde, že to byla z tohoto nemilého úhlu pohledu volba prozíravá a symbolická. Vždyť co může vystihovat novou naději více než ještě nenarozený život. Spousta chytrých hlav před námi si kladla a myslím i po nás si klást bude otázku, co bylo dříve slepice nebo vejce? Genetici a evoluční biologové z King’s College v Londýně například tvrdí, že z pohledu genetických mutací je to vejce.
Já nevím možná je vše samojediné a nejde o to co bylo dříve. Nic nebo vesmír? A žluťe je přece viděno našima očima i slunce bez něhož by život na Zemi pro nás možný nebyl. A také je kulaté jako ten žloutek, který je živnou půdou pro rozvoj nového života. Vlastně i nově vylíhlé kuřátko je nejdříve taková malá žlutá koule.. Má to nějakou souvislost. V božské logice určitě ano, ale tím si teď hlavu lámat nebudeme berme to raději tak jak to je – prostě dáno – bez filozofie. Vajíčko je prostě slepičí mana nebeská.
Přijde mi že i to načasování, aniž by to bylo nějak cíleně předem naplánováno, je asi osud. Já na něj tedy věřím. Ti z Vás co si nás pravidelně otevíráte víte, že prodleva mezi minulým a tímhle občasníkem je jaksi delší. Pořád mi moji blízcí říkali a pak už i trochu spílali co bude s novým vydáním. Nějak na to nezbývalo času. Já a moje dcera jsme změnili způsob života. Žijeme teď již trvale na venkově a alespoň já si plním svoje sny o soběstačném životě. No nějak se začít musí – bioplynovou stanici na kompost jako je tomu v „zaostalých“ zemích jižní Ameriky nebo malou elektrárnu ještě nemáme. Ale zpátky k soběstačnosti. V mých očích k tomu vždy patřilo i samozásobení potravinami a to mělo tedy tentokrát přednost před teorií. Taky čím jiným pokračovat po záhonech, políčku, vinici… když ne malým chovem slepiček. S dobrou výchozí pozicí – po tatínkovi jsem zdědila třetinu statku a asi taky trochu sedláckých genů – jsme se do toho pustili. Loni na jaře jsme si pořídili tři hybridní slepičky a když začaly k našemu překvapení již po dvou měsísích domestikace spolehlivě nést (no hybrid je bohužel hybrid), rozšířili jsme hejníčko ještě o dvě další. Člověk by se mohl dlouho laicky nadšeně rozepisovat o tom, že přijít si na to jak je to vlastně správně, aniž by se chtěl ochytřovat radami druhých je velká zábava (nahléděte do oddílu Tipy). No pro mě určitě ano. Nejdřív přemýšlíte například při budování kurníčku nebo výběhu „bohužel“ jaksi samozřejmě pořád jednoduše po lidsku – naivně, laicky. Zvířata jsou ale vlastní entity, ty to dělají i přes staletí domestikace pořád tak nějak po svém a tedy je pak potřeba pokud to ještě jde „dolaďovat“. „Kupodivu“ si jak na potvoru nesednou na jinak perfektní bidýlko, které je ale umístěné tak, že na něj nedosvitne ranní sluníčko a vemou raději za vděk studeným cihlovým růžkem, kde se ale s jeho prvními paprsky ráno při rozbřesku potkají. Taky pokud nemohou mít z nějakého důvodu úplně volný výběh do volné přírody (viz oddíl Živočich vydání), tak jim poskytněte alespoň veškerý volný prostor, který máte k dispozici. Proč jim na něm dělat ohraničené území jen kvůli tomu, že sem tam šlápnete do hovínka. A propos možná s ním zároveň něco pohnojíte. Naše zkušenost je totiž taková, že jinak ty naše žádnou jinou „velkou škodu“ nedělají. Pokud hrabou tak jen pod listím nebo větývkami. Hezky upravený záhon jim nic neříká a i ten je když tak možno oplotit. Stačí i nízký cca 1m vysoký plůtek. Travička zelená to je jejich potěšení. A ta největším dílem přispívá k jedinečnosti nutriční hodnoty vajíčka (viz opět oddíl Živočich vydání). A proč, když už jsme si z nich my predátoři jejich šlechtěním vytvořili takové malé továrny na vajíčka, což bohužel vede i k řadě nemocí, které se u divokých živočichů přirozeně nevyskytují, jim neposkytnout, pokud to jde, alespoň trochu zajímavý život, nejlépe i s kohoutem. Když se popelí, tak skutečně nejraději v prachu u teplé zdi a jejich taneček při tom je malé labutí jezero. Jednoduše řečeno, je prima je sledovat i během dne a náhlednout tak trochu do toho pidi prý hloupého mozečku. Nevím odkud se bere to vžité blbá slepice. Mně tedy po roce sledování jejího chování vůbec blbá nepřijde. Po zhruba třech dnech se naučily, kde jsou doma a nevadilo jim v tom ani překonávání překážek v podobě žebříku, po kterém musí absolvovat každovečerní kurníčkový vysokožebříčkový výstup. A jak dobře vidí na dálku. Taky je to veskrze opravdu domácí zvíře v plném významu svého slova – pro ni možná někdy i bohužel. Po letech domestikace se určitě nechová jako zvíře ve volné přírodě. Už na dálku pozná svého chovatele a přiběhne k němu. Samozřejmě, že povahy mají různé – stejně jako lidé. Sangviničky nebo flegmatičky se nechají i moc rády pomazlit na rozdíl od vyplašených choleriček. My jsme si pro začátek záměrně pořídili každou jiné barvy (i vajíčka jsou pak různé barvy) a taky jsme si je i všechny pojmenovali. Je to asi dětinské, ale co, vždyť nejde o žádný velkochov. Co je legrační, že se v našich očích podle těch jmen i chovají – tak Kamila je prostě tlustá, vlídná a spolehlivá a například Rita prdlá. A tak dokáže ten malý zvířecí houf naši tříčlennou rodinu plynule zásobit tím koktejlem vysoce výživných a zdravých látek (viz živočich vydání). A vždy zbude i pro ostatní příbuzné ke zpestření jejich jídelníčku o životodárné proteiny esenciální povahy. Tak například esenciální aminokyselina Leucin (esenciální jsou aminokyseliny, které si naše tělo neumí vytvářet samo a musí být dodány) působí mimo jiné na optimální hladinu cukru v těle nebo protein Lysozym vaječného bílku je bílkovina se silným baktericidním účinkem. Ne nadarmo se vyskytuje ve vysokém podílu například v slzách a chrání tak oko, které je z lidského povrchu nejzranitelnější před napadením – více opět v oddíle Živočich vydání.
Co všechno se dá obzvlášť v tomto velikonočním čase slepičího vymyslet najdete jako vždy v oddíle Recepty a Tipy.
Hodně zdraví a vyzbrojeni životodárnou slepičí manou vzhůru do budoucna! Nebo do minulosti?
Živočich vydání
Slepice nebo vejce
Přiznám se, že tentokrát budu přistupovat k tématu vydání spíše laicky. Alespoň co se slepiček týče. Nejsem žádný odborně vzdělaný chovatel, tedy můžu sdílet jen můj subjektivní pohled a zkušenosti. Ale na začátek přeci jen trochu systematiky a něco o jejich původu.
Kur domácí patří do řádu hrabavých, který zaobjímá 5 čeledí, 70 rodů a asi 250 druhů. Nejdůležitější, nejpočetnější a nejrozšířenější je čeleď bažantovitých, kam spadá i druh kura domácího. Prapůvod má zřejmě v divokém Bankivakuru (Gallus gallus), jehož domovinou je jižní Asie (Indie, Korejský poloostrov). Podle archeologických nálezů se dá usuzovat, že už 6 tisíc let před Kristem byla v Asii tato zvířata domestikována. Původně jen k rituálním účelům nebo pro kohoutí zápasy. Postupně se tato zvířata rozšiřovala do západní Asie a na Blízký východ (cca 3000 let před Kristem) . Ve východním středomoří (asi 2300 před Kristem) už se z archeologických nálezů dá usuzovat, že byla držena i jako užitková zvířata pro jejich maso a snášku vajec. Asi v devátém až v osmém století před Kristem pak dorazila do Evropy. Vytlačila tak postupně i rozsáhlejší chovy prasat. Kur spotřebuje méně vody, je jednodušší pro transport a jeho vejce jsou plnohodnotným zdrojem bílkovin. Jak je vidět, trvalo celkem dlouho, než se slepičí vejce a maso dostalo i na náš jídelníček. A z pohleddu dnešních problémů to bylo určitě správně. Zbrklá konzumace něčeho nového-exotického, čemuž se v globalizované době snad ani vyhnout nedá je nerozum. Vše nahrává spíše regionálnímu stravování. Nejlépe jez to, co vyroste nebo je chováno v tvém blízkém okolí. Dnes je moderní říkat, že jde o trvale udržitelný rozvoj.