V Evropě se daří tomuto na pryskyřice velice bohatému jehličnatému stromu od suchých oblastí centrální Francie až po studené severní státy. U našich západních sousedů se jí říká červená jedle. Na rozdíl od té bělokoré bere život jaký je. Jako poslušný voják stojí v řadě a začlení se vždy tam kam je jí to určeno. Zajímavé je že její kůra chutná spárkaté více než ta z jedlí bílých. Jakási skrytá symbolika její přirozené jednoduchosti? Stradivari, Amanti, Bergonzi a jiní známí řemeslní zhotovitelé houslových nástrojů naproti tomu sáhnou právě po té bělokoré.

Tento stálezelený strom roste velice rychle, zpříma až do výšky 25 m. Po 15 letech růstu se používá na deskové dřevo a v 70. nebo 80. letech také jako dřevo stavební.

V kronikách stojí, že jeden z posledních stromů, který byl Karlem Velikým jako výraz porážky germánských posvátných zvyků poražen byl právě smrk jménem Irminsul. Naši předkové zastrkávali dříve o čarodějnické noci (Walpurina noc z 30.4. na 1.5.) smrkové větvičky do hnojniště jako ochranu před zlými silami. Nevědomky tak vlastně tento životodárný prostředek obohatili ještě o dezinfikující pryskyřice. V tomto zvyku se také obráží keltské uctívání smrku jako ochranného mateřského stromu a obydlí přírodních sil. Jako stálezelený strom ztělesňoval věčný koloběh života a dostal se jeko pohanský symbol až do křesťansky vyzdobených vánočních pokojů.

Podle Keltského kalendáře jde o strom lidí narozených mezi 2.1.- 11.1.

Kmen smrku roní přirozeně, aniž by byl poraněn pryskyřici - smůlu, kterou je možno velice jednoduše sbírat, bez toho že bychom stromu uškodili. Pro účely vykuřování je potřeba sbírat tekutou, světlou pryskyřici. Stejně tak je možno zhruba v první půli června sbírat na látky pryskyřičné povahy bohaté - tedy dezinfikující a hojivé, mladé výhonky větviček a šišek.

Více si přečtěte v oddíle Tipy a Recepty.

 

Text + foto: vlastní

Zdroj: M.Vescoli, Der keltische Baumkalender, Kailash, 2004 CH.Fuchs, Raeuchern im Rhytmus des Jahreskreises, Kosmos, 2015